Fotolezec Láďa Novák Vás vítá na svých stránkách

Když jsme před lety jezdívali do oblasti Mt. Blancu lézt a špatné počasí nás vyhnalo čekat do nižších poloh, tak jsem si říkal, že jednou až budu na lezení starý, tak se sem musím vrátit a celou tuto oblast prochodit. Už tehdy mne fascinoval pohled na mohutnou, skalnato – ledovcovou hradbu celého masivu nejvyšší alpské hory, která se zvedá ze zelených, nízko položených údolí Chamonix (1000m), nebo Courmayeru (1200m) do výšky bezmála pěti tisíc metrů. Nečekal jsem sice, že to bude tak brzy, ale moje různými sporty devastované koleno rozhodlo jinak. I proto padla volba jet na lehko, s cestovní kanceláří, která nám zajišťovala kvalitní snídaně, večeře a hlavně denní přesuny bivakovacích potřeb na místa táboření. Nejdříve jsem se za ten nápad trochu styděl, ale měl jsem na vybranou – buď jít s těžkým batohem a skončit s umělým kolenem, nebo koleno ještě na pár let ušetřit…

Tour de Mont Blanc, zkráceně též TMB, je známý trek kolem masivu Mt. Blancu, který prochází třemi státy: Francií, Švýcarskem a Itálií. Na trase dlouhé kolem 170 km nasbíráte převýšení přes 10 tisíc metrů a cesta vede, jak v takových horách jinak, téměř pořád do kopce – s kopce. Trek se dá jít ve směru, tak i proti směru hodinových ručiček a má mnoho variant s možností výstupů na parádní vyhlídkové vrcholy. Pohodově se dá zvládnout za 10 – 11 dní, nebo svižnější chůzí s delšími etapami za cca 6 dní.

První den jsme s Mackem vyrazili z francouzského Les Houches, kde je oficiální start TMB se „slavobránou“, ve které se každý fotí. Hned na začátku jsme trek trochu ošidili a zkrátili si úvodní nezáživné stoupání pod lanovkami a kolem sjezdovek k hotelu Bellevue lanovkou. V minulosti jsem tento úsek již několikrát šel pěšky z důvodu úspory peněz a znovu se nám to jít už nechtělo. Naopak, od horní stanice lanovky nad sedlem Col de Voza jsme zvolili delší variantu přes fotogenický „himálajský“ most nad rozbouřeným potokem, valícím se z ledovce Bionassay a přes vyhlídkový vrcholek Mont Vorassay, odkud byly skvělé výhledy na divoce spadající ledovce z hřebene Bionassay – Gouter. Kdysi jsem tam šel s kamarádem Petrem nádhernou hřebenovku Miage – Bionassay – Gouter – Mt. Blanc – Mt. Maudit – Mt. Blanc. du Tacul – Col du Midi a po ledovci až na starý vláček z Montenvers do Chamonix. Byla to krásná lezecká túra se třemi bivaky. Teď jsme si ale s Marcelou užívali „jen“ alpských zelených luk a pod sedlem Col de Tricot i pivečka a kafíčka na chatě Ref. Miage. Jenom paní servírka ochotou úplně neoplývala a nechápala, nebo spíš nechtěla chápat, když jsme chtěli rádlera - francouzsky se to řekne bůhvíjak a jiným jazykem nevládla. Účet nám pak napsala s cizími lidmi u stolu dohromady… Na chatě v následujícím sedle, o tři sta metrů výš, prý byla obsluha mnohem milejší. První den zakončujeme v příjemném kempu za městečkem les Contamines, kde nás už čeká s tříchodovou večeří moc šikovná kuchařka Šárka a sud s Plzní, který dovezli naši řidiči.

Druhý den po snídani a sbalení stanů, opět nalehko, stoupáme dlouhým údolím do sedla Bonhome. Cesta vede nejdříve příjemným lesem, kterým protéká ve skalním kaňonu hluboce zaříznutý potok. Výše pak jdeme po loukách s krásnými rozhledy na okolní hory. Za sedlem je stezka už jen kamenitá a lze z ní odbočit k dalšímu vyhlídkovému vrcholu Tete Nord des Fours (2756m). Vzhledem k časovým možnostem a oblačnosti vyhlídku s Mackem vynecháváme a dáváme přednost delšímu posezení s jídlem a pitím na nedaleké chatě Ref. Bonhome. Tento druhý den na treku je z hlediska převýšení jeden z nejnáročnějších, skoro 1400m nahoru a 1000m dolů, na vzdálenosti asi 20km. Z chaty scházíme do les Chapieux, kde je dost stanů, obytných aut i příjemné občerstvení. My odtud do našeho kempu odjíždíme místním busem.

Třetí den ráno se vracíme stejným busem do les Chapieux. Odtud část trekařů jede místními taxíky (10,-Euro za 5 km jízdy po asfaltce) k chatě Mottets v závěru údolí. Mne s Mackem taxikářka z auta vyhodila, když nás nejdříve nechala nastoupit, vybrala peníze za 7 lidí a pak zjistila, že smí vézt jenom 6 lidí. Po upozornění alespoň vrátila peníze a my šli po silnici pěšky, nechtělo se nám tam už čekat, až se otočí. Od chaty Mottets stezka prudce stoupá do hraničního sedla Seigne ve výšce 2516m. V sedle nás už vítá Itálie, je krásně teplo a slunečno, dáváme si oběd a pak jen ležíme v trávě a obdivujeme sněhovo – ledovou čepici Mt. Blancu z italské strany. Zaledněnost celého masivu je zde menší, než na severní, francouzské straně, ale o to jsou ledovce divočejší a hřebeny rozeklanější. Nad námi se tyčí vrcholy Aig. des Glaciers, Tre la Tete a Miage. Před námi dominuje další cestě strašidelně zubatý, slavný hřeben Peuterey na Mt. Blanc, jehož obtížnější, jižní větev byla poprvé přelezena až v roce 1953. Dlouhým sestupem scházíme do údolí Courmayeuru, italské obdoby francouzského střediska Chamonix, jenom je tu o trochu menší frekvence turistů. V cukrárně si dáváme skvělou italskou zmrzlinu a kafíčko. O kus dál potkáváme u venkovního posezení další členy našeho zájezdu, přisedáme k nim a objednáváme si 2 piva. Milá servírka nám s pivem přináší i velké dřevěné prkénko s různými sýry a sušenou šunkou. Na námitku, že jsme si to neobjednali, odpovídá „to je v ceně piva“. Ještě jedna příjemná zajímavost z údolí pod Mt. Blancem na italské straně: v celém údolí Val Veny, na sever od Courmayeuru dobře funguje bezplatná, kyvadlová autobusová doprava.

Čtvrtý den nás čeká poměrně velké převýšení, z Courmayeuru jdeme vlastní alternativou TMB přes sedlo Sapin, na vyhlídkový hřeben s vrcholem Tronche (2584m). Výstup vedeme západním, lesnatým úbočím, kde jdeme dlouho ve stínu. Samotný hřeben lze popsat jedním slovem: paráda – máme z něj na dlani skoro všechny slavné vrcholy masivu Mt. Blanc a počasí je stále krásné. Přímo před námi se tyčí obrovitá čtyřtisícovka Gr. Jorasses, vlevo od ní je „Obří Zub“ Dent du Geant (italsky Dente Gigante) a celému tomuto horskému divadlu vévodí Mt. Blanc (Monte Bianco) se svojí pověstnou, ledovci a séraky opancéřovanou stěnou Brenvy. Krásný den!

Pátý den je trochu oddechový a přes sedlo Ferret (2537m) opouštíme Itálii a vstupujeme do Švýcarska. Cestě do sedla dominuje krásná hora Mt. Dolent s bílým ledovcem, která je často navštěvovaná horolezci a vysokohorskými turisty v rámci aklimatizace. Ráno také vypínáme u svých mobilů data, neboť ve Švýcarsku jsou velice drahá – před dvěma lety nás zde používání map a navigace online vyšlo na 3 tisíce korun! Tento den byl na můj vkus už moc lidnatý. Do sedla se valily davy lidí a tak jsme byli rádi, když odpoledne poprvé trochu zapršelo a my s Mackem od chaty Alpage Peule zvolili alespoň částečně trochu jinou cestu do kempu v la Fouly.

Šestý den jsme s naší CK zase trochu TMB ošidili o méně záživnou část treku a z la Fouly do Champexu nás odvezli naši řidiči busem. Ze Champexu je možné jít fyzicky náročnější variantu přes sedlo Fenétre de Arpette, odkud prý jsou pěkné výhledy, nebo delší trasou okolo, do sedla Col de la Forclaz a z něj do tábořiště v Trientu. Volíme delší, ale pohodovější variantu a nelitujeme. Cesta vede po loukách, lesem a přes krásnou salaš, kde si dáváme naší klasiku: pivo, kafíčko, výborný domácí ovocný koláč a na louce poledního „šlofíka“. Je zde parádní výhled do údolí, hluboko pod námi je město Martigni a na jihovýchodě se objevuje obrovský ledový masiv čtyřtisícovky Gr. Combin. Bernské Alpy jsou bohužel dnes v mracích. Při sestupu v silničním sedle Forclaz nakupujeme suvenýry. Já asi jako poslední kupuji tričko TMB s mapou treku na zádech. Z pověrčivosti jsem si nebyl jist, zda s vadným kolenem trek dojdu, ale teď už se kosti a chrupavky v něm obrousily a věřím, že ano. Horní tábořiště v Trientu (jsou tam dvě, asi 1 km od sebe vzdálené) bylo proti předchozím kempům trochu šok – na obrovské množství stanů jen 3 funkční záchody a 4 sprchy bez odkladných ploch na oblečení, za 2 Eura na 4 minuty. Po třech minutách pak na dveře bouchal vždy zaměstnanec kempu, že máte končit sprchování. Tady se i ve Švýcarsku čas trochu zastavil…

Sedmý den cesta z Trientu stoupá v příjemných serpentinách lesem do sedla Balme, kde se nám opět otevírá pohled na Mt. Blanc a Aig. Verte a kde se vracíme zpět do Francie. S Marcelou jsme vyrazili brzy ráno, abychom nešli v horku a v sedle jsme první. Je zde chata, jejíž pohostinnost opět nešlo nevyužít. Dále cesta traverzuje travnaté úbočí, pak klesá do dalšího sedla a z něj vystoupá na travnato – skalnatý vrchol Posettes (2201m, ideální místo na jídlo). Sestup je dost prudký a dlouhý a končí u silnice Tré le Champ – zde je informační středisko i příjemné občerstvení. Náš bus nás odtud převáží zpět na včerejší tábořiště ve Švýcarsku, kde jsme ponechali stany.

Osmý den je posledním dnem treku a je z časových i logistických důvodů v programu naší CK trochu upraven. Busem jedeme do Chamonix, odkud lanovkou na Brévent. Z něj pak putujeme vyhlídkovou a dosti lidnatou trasou ke známému, fotogenickému jezeru Lac Blanc, za La Flégere. Výhledy jsou znovu prvotřídní – Mt. Blanc s Bossonským ledovcem, Chamonixské věže s Aig. Midi, Gr. Jorasses, Mer de Glace, Verte, Drus, co jméno, to horolezecký pojem… Sestupujeme opět do Tré le Champ, kde nás čeká náš autobus. Cestou domů pak ještě stihneme vykoupání v překrásném, teplém a horami obklopeném Ženevském jezeře.

Zhodnocení treku:

o Tour de Mt. Blanc se říká, že je to nejkrásnější trek v Evropě. Já jich v Evropě mnoho nešel, tak nevím, ale nedovedu si představit pro milovníka hor a fotografa nic krásnějšího! Lesy, zelené louky s pasoucími se ovečkami, nad nimi gigantické skalní stěny, vysoké bílé štíty, a z nich se valící divoké ledovce a potoky. Podobná velehorská scenerie se v Evropě, nepočítám-li do ní Kavkaz, těžko někde najde. K tomu pohostinnost na horských chatách a salaších s místními specialitami. Za tohle všechno nám stála i určitá daň v podobě většího počtu lidí, kteří se v hlavní sezóně na treku pohybují…

Technické informace:

Start i cíl je v Les Houches (Chamonix, častěji se chodí proti směru hodinových ručiček). Délka treku je cca 170km, převýšení cca 10000m, náročnost se uvádí jako střední. Cesta vede přes 3 státy: Francii, Itálii a Švýcarsko. Na treku je více možných variant, ale žádná není lezecká. Nejvyšší bod je u hlavní varianty TMB v sedle Col de la Seigne 2516m (hraniční sedlo mezi Itálií a Švýcarskem). Přenocování je možné v početných kempech a tábořištích (i začátkem srpna tam bylo dost volných míst). Ve volné přírodě jsme viděli běžně bivakovat trekaře ve Francii, v Itálii a Švýcarsku se to prý už moc netoleruje. Další možností je jít přes chaty, ale v sezóně to znamená zajistit si noclehy s dostatečným předstihem. Jídla je všude dost, stejně jako pitné vody – filtr jsme ani jednou nepoužili, stačila nám voda z kempu, 1,5L na osobu na den a zbytek jsme doplnili pivem na chatách. Jídlo i pivo je na treku většinou dosti drahé (0,4L piva za cca 10 Eur). Tištěný průvodce se nám osvědčil Kev Reynolds, naklad. Cicerone: byl z dostupných nejdražší, ale nejvíc nám vyhovoval – je v něm oddělitelný, lehký sešítek s podrobnými mapkami jednotlivých etap a popisuje trek v obou směrech. Nosili jsme jen ten sešítek s mapkami, doplněný o stažené offline mapy v mobilu (Mapy.cz: celé Švýcarsko, Francie: Auvergne-Rhóne-Alpes, Itálie: NorthwestItaly Walle ďAosta) a celkovou papírovou mapu TMB 1:50000. Ve Švýcarsku jsou data velice drahá, proto doporučuji je včas v mobilu vypnout! Ostatní státy jsou členy EU, tj. není problém data v nich používat. Také doporučuji vzít na trek dostatečně vyšlapané boty (stačí lehké trekovky) a něco na puchýře, které celý trek mohou zhatit!

Na závěr ještě naše pochvala CK Alpina: za velmi slušnou cenu poskytla dopravu, přesuny bivakovacích potřeb mezi tábořišti, bohaté snídaně formou bufetu, chutné tříchodové večeře po příchodu z každé etapy a bezproblémovou organizaci celé akce. Když se na zpáteční cestě porouchal autobus, zajistila na své náklady kvalitní ubytování, do druhého dne náhradní dopravu a po návratu i rozumnou finanční kompenzaci za zdržení!